Sdílená starost
Znají to všichni rodiče. Takový ten pocit bezmoci, netušit, jak na to, co se děje, proč se to děje… Nejhorší ale je, pokud to v sobě zamknou a navenek se tváří, jako že je to netrápí, nebo že se to vůbec neděje. Sdílením totiž nejen, že uleví sobě, ale taky pomůžou dalšímu topícímu se rodiči.
Když jde všechno jako po drátkách, je to paráda.
Objevujete nová zábavná místa, baby-friendly hotely,
super jednoduchá jídla, po kterých se vaše děti můžou utlouct,
nebo lokální značky, jejichž produkty drží po generace :-).
To se to sdílí jedna radost, že?
To doporučíte kamarádce, cizí mamince ze školky, i jen tak na facebooku ve skupině.
Pozitivní věci se sdílejí snadno, rychle a s kýmkoli, kdo se zrovna namane.
Je to logické, jsme tak naprogramovaní.
Neříká se náhodou, že sdílená radost je dvojitá radost?
Radost uděláte rádi, štěstí předáváte dál, protože je krásné cítit se šťastně a spokojeně.
Možná vám to pořekadlo ale evokuje, že tedy sdílený smutek je dvojitý smutek?
Sdílená bezmoc – dvojitá bezmoc?
Třeba právě proto se často zdráháte říct někomu o svých starostech.
Nechce se vám působit bezmocně a bezradně, raději jste sebejistí a šťastní.
Tušíte ale, že by zrovna vaše konkrétní situace shodila kámen ze srdce někomu jinému?
Nepochybně se někdy sami sebe ptáte, jestli jste jediní na světě, komu se to děje.
Ale když pak od někoho úplnou “náhodou” slyšíte, že jejich dítě taky už dva týdny skoro nejí, uleví se vám?
Jak moc :-)?
Díky sociálním sítím začíná být ta sdílená starost trochu jednodušší.
Vlastně jste pořád trochu anonymní, když nahodíte vlákno ve skupině.
Když tam popíšete, co se vám honí hlavou, s čím zrovna bojujete,
nebo s čím potřebujete poradit, může to být pro vás řešení.
Možná i někomu budete mluvit z duše, spousta rodičů určitě řeší to samé.
Někoho zklidníte, někoho pobouříte.
Příspěvek čtou stejně anonymní lidé, jako jste v ten moment vy.
Neznají vás a vy je.
Nezdráhají se napsat to, co by vám do očí nikdy neřekli.
Někdy výhoda, někdy ne.
Druhou variantou je stará dobrá konverzace.
Zkuste to někomu obyčejně říct.
Někomu, koho znáte, kdo vás pochopí a nesoudí.
I průměrně empatický člověk vás vyslechne až do konce
a to, že to řeknete, samo o sobě pomáhá dost.
Když je empatický trochu víc, zkusí vás podpořit, tak jak zrovna konkrétně vy potřebujete.
Někdo se objímá, někdo hodně mluví, někdo jen poslouchá.
Každý je zranitelný.
Sdílet starosti potřebuje občas každý, jen to každý nedělá.
I ten, komu se svěříte vy, se určitě musel taky někomu svěřit, aby mohl být oporou právě vám.
Abyste tu mohli pro někoho být, musí tu být někdo pro vás.
Jinak to nejde a je to tak v pořádku. Hřeje to. Neznačí to žádnou vaši slabost ani méněcennost.
Je naopak velmi odvážné a lidské mluvit o svých negativních pocitech,
je to totiž mnohem těžší a bolavější, než doporučovat bombastický dětský koutek.
Nenechte to v sobě bublat.
Vyřčená starost je menší než napsaná starost.
To je teď vaše nové pořekadlo!
Autorkou článku je Tereza Šístek
Článek byl vytvořen pro Utukutu
Zdroj fotografií: