Open ended toys neboli hra s otevřeným koncem

 Máme tolik možností na výběr, že si kolikrát jako dospělí ani nedovedeme představit tu jednu jedinou, kterou bychom rádi ztvárnili do hmotné podoby. Z toho nekonečného nekonečna se nám doslova motá hlava. Tak to klubíčko pojďme rozmotat.

Vešla jsem do dětského pokoje, kde všude po zemi byly různé hračky. Často smíchané dohromady. V tom, pro mě, zmatku a mišmaši si nerušeně hrály naše děti, které jen zvedly hlavu na důkaz, že můj příchod zaznamenaly, a spokojeně se dál věnovaly svému světu. Jímala mě hrůza při představě, jak potom všechno budeme uklízet na své místo. Pak mi došlo, že děti jsou chytřejší než my. Ano, už zase...

Dospělý a dětský svět

Ukázaly mi totiž, že open-ended hračky jsou všude kolem nás, jen bychom je tak nenazvali. Že hračky dokáží proměnit v to, co právě v danou chvíli potřebují, i když já v tom danou funkci třeba nevidím. A že chaos, který vidím, je pouze systém, kterému já sama úplně nerozumím. Protože jsem do jejich rozehrané hry přišla později. Děti při hře bez pravidel zažívají flow. Ztrácí pojem o čase, plně se soustředí na svůj svět a díky tomu zažívá pocit radost, plnou koncentraci a kreativitu.

Dětská mysl je tvořena tak, aby se učila, objevovala, zkoumala a tvořila. Děti po tom doslova lační. Díky open-ended hračkám mají prostor pro vlastní nápady, jejich testování a následné zapojování poznatků do nových konceptů.

Taková open-ended hra je skvělým prostředím, kde dítě může udělat „chybu“. Neexistuje tu totiž žádná správná nebo špatná cesta. Ale jen testování a případná sociální interakce, pokud si hrají ve skupině. To následně pomáhá rozvíjet sociální a emoční inteligenci. Ve skupině se učí číst tón hlasu, projev, výraz obličeje, řeč těla. Zkoumají obrovskou škálu emocí, kterou druhé dítě vysílá a učí se na ně vhodně reagovat. A i tyhle poznatky pak přenáší do vlastní hry.

Open-ended – vlastně nic nového

Na první pohled způsobují trochu chaos. Otevřená hra vede k použití všeho možného materiálu a hraček, kterým děti přiřknou roli nebo funkci podle vlastní fantazie, a jak je známo – té se přece meze nekladou. Taková hra nemá žádná pevně stanovená pravidla, ty si určuje samo dítě v rámci kreativního hraní.

A tak mi to všechno bylo vysvětleno. Pojmenovali každý kousek města, které bylo protkané gumovými silničkami Waytoplay, za jejichž konci začínala neviditelná polňačka. Jako most přes mořskou zátoku se tyčilo houpací prkno. Oblouky přírodní duhy tvořily ohrady pro hospodářská zvířata. Dílky lego představovaly odpadky, potravu pro zvířátka a stavební materiál. Pro mě kostičky, ze kterých postavím domeček, pro ně materiál, který v sobě skýtá neskutečné množství variant využití. A to je právě ono. Nám dospělým jde z nekonečná hlava kolem, zato pro děti to dokáže být ve správný čas trefou do černého pro jejich potřebu tvořit.

Dřevěné nebo plastové

Na to vlastně neexistuje univerzální odpověď. Dřevěné hračky jsou nadčasové, odolné a ekologičtější. Podstatné ale také je, jestli daná hračka přečká třeba i další generaci, protože právě i z plastu vyráběné lego vydrží po několik generací a bude pořád jako nové, a tak u něj můžeme přimhouřit oko a s klidným srdcem ho zařadit mezi udržitelné hračky související s konceptem open-ended.

Open vs. close

Opakem jsou hračky s definovaným cílem - close-ended hračky – jako např. puzzle nebo stohovací hračky. Někdy je jednoduše dobré zažít pocit dokončené práce a takříkajíc si daný úkol odškrtnout. Chce to rozhodně velkou dávku soustředění, abychom mohli postupovat krok za krokem a dojít ke kýženému cíli. Jejich velkou výhodou ale je, že je velmi snadno transformujete a začleníte do otevřené hry – stohovací kroužky přece klidně mohou posloužit jako trampolíny pro figurky nebo potrava pro zvířátka.

Jedno nebo druhé

Možná si teď lámete hlavu, kterým směrem se vydat. Oběma! Kouzlem přece není daná hračka, ale to, co s ní vymyslíme a co s ní dokážeme, ať už je to sestavení předem daného obrázku nebo vytvoření fantaskního světa z toho, co kolem sebe najdeme. Důležitější než název je fakt, že si hrajeme. A kdo si hraje, přece nezlobí!

Pokud jsou děti ale již navyklé na mechanické hračky anebo dlouhý čas u obrazovky, můžeme zprvu pociťovat nezájem nebo nemožnost pustit fantazii a využít open-ended potenciál. S múzou budou možná potřebovat pomoct od nás. Nebo na to zkuste jít trochu od lesa a jejich zájem o hračky obnovte s našimi tipy. Hrajme si s nimi, ale netvořme pravidla. Omezme čas u obrazovek. A ze začátku jim nabídněme třeba krabičku nebo skříňku s přírodním materiálem i doma - kamínky, klacíky, mušle, stuhy, zvířátka... Jejich mysl se bude měnit před očima.

Pro Utukutu napsala Šárka Kremzow, MA