Proč je v Montessori přístupu tak důležitý pohyb?
„K rozvoji dětské mysli dochází prostřednictvím jeho pohybů.” Tak pravila Maria Montessori, italská lékařka a pedagožka, díky níž se zrodil dnes stále více sílící myšlenkový proud a hnutí podporující samostatnost a důvěru ve “vnitřní síly” dětí. Jako jedna z prvních upozornila také na fakt, že co není v pohybu, nemůže být v hlavě. Tak si to pojďme vysvětlit.
„Jelikož má dítě nejen mysl, ale i tělo, je zapotřebí najít v osnovách místo pro hry”
Klasické nahlížení na tělo, svaly a pohyb mělo za to, že jde pouze o jakési “pomocníky”, jejichž úkolem je napomáhat dýchání, krevnímu oběhu, trávení… Byly zkrátka chápány jen jako činnosti, které jsou pojistkou naší základní životaschopnosti. Maria Montessori však na základě několikaletého pozorování a práce s dětmi začala upozorňovat na to, že prostřednictvím pohybu se projevuje také vyšší úroveň života a že kdyby pohyb neměl za úkol i nějaký “vyšší cíl”, by byl člověk “jen horou svalů bez mozku”. Tím vyšším cílem pohybu je růst mysli.
Hýbat se = učit se
Tvrzení Marie Montessori , tedy že "hýbat se = učit se", potvrdila i neuropsychologie, která na rozdíl od minulého století disponuje velmi přesnými zobrazovacími metodami a je schopna určit, co přesně se v mozku při pohybu děje. Neuropsychologické účinky pohybu se dají shrnout následovně: pohyb se promítá do všech oblastí našeho života a zdraví, a to včetně vnímání, prožívání a myšlení. A teď k těm batolatům.
Díky aktivní činnost mysl vzkvétá
Na začátku se malé dítě musí všechno naučit, řečeno jazykem Marie Montessori: pohybový aparát se musí nejprve vytvořit a následně zdokonalit aktivní činností dítěte. Kdyby se jeho pohybový aparát nerozvíjel, nerozvíjela by se ani jeho mysl - jeho duševní život by byl ve vážném ohrožení, což je také důvod, proč se tělesné postižené děti musí stimulovat vhodnou alternativou.
Pohybem k efektivnějšímu učení
Když se dítě hýbe, je jeho mozek stimulován jinak, než když pasivně sedí, dívá se a poslouchá. To je také důvod, proč se v Montessori třídách pořád něco děje - děti nosí tácky, manipulují s předměty, nejsou omezovány v pohybu a pracují na projektech, které si samy vyberou. Nehybnost je ve třídě, ostatně stejně jako v životě samotném, nemožná. A jak píše Maria Montessori: “Život člověka a celé lidské společenství je svázáno s pohybem.“
Nehybné osnovy našich škol….
Asi se shodneme, že dnešní způsob života je oproti době Marie Montessori více pasivní, o to víc bychom si ale její poznatky měli vzít k srdci. To, že děti vozíme autem do školy mnoho z nás sice změnit nemůže, co ale změnit můžeme, je dopřát jim ve volném čase co nejvíce pohybu. Navzdory vědeckému pokroku totiž stále opomínáme fakt, jak hluboce je pohyb provázán s rozvíjející se myslí. Proto, chceme-li podpořit intelekt našich děti, měli bychom v první řadě podporovat jejich dostatečný pohyb.