HRAJTE SI S DĚTMI! To, že jsou hravé, je úžasná evoluční vymoženost, říká Mirka Mišáková

Jakmile začne mluvit o dětské hře, máte pocit, že nic lepšího na světě neexistuje. Mirka Mišáková, lektorka a autorka projektu Bereme hraní vážně a Léčivé hraní, se dlouhodobě věnuje terapeutické hře, která ve skutečnosti není žádnou vědou: zvládnete ji z fleku i vy. A co vám to do života přinese? No třeba více harmonie, méně záchvatů vzteku a nebo prostě jen to, že s hraním je celé rodičovství mnohem, ale mnohem jednodušší.

Mirko, na začátek, tvůj projekt se jmenuje Bereme hraní vážně… proč?

Je to takový pokus o vtip – dětská hra se obvykle moc vážně nebere. Rodiče hlavně potřebují, aby je neobtěžovala :-) Přitom ale to, že děti jsou hravé, je úžasná evoluční vymoženost. Má smysl si o hraní zjistit víc a děti v tom podpořit. Když chápeme, k čemu dítěti konkrétní hra slouží, pomáhá nám to sebrat sílu :) a vytvořit dítěti pro hru podmínky.

Jaký je terapeutický potenciál hry? Může hra pomoci i v různých oblastech, kde jinak nastupuje třeba psychoterapeut, tzn. různé problematické záležitosti, se kterými si rodiče moc neví rady?

Hra opravdu může fungovat léčivě. Děti se hrou vyrovnávají se situacemi (symbolické hry), s pocitem bezmoci a přetížení (mocenské hry) nebo třeba s příchodem sourozence. Toto hraní, kterému trochu nadneseně říkám „terapeutické”, se můžeme naučit například z knížek Alethy Solter. Zaujalo mě to tak, že to dále zprostředkovávám rodičům – můžete kouknout na web Léčivé hraní. 

Jaké jsou nejčastější překážky, které brání dětem v hraní, a jak se s nimi můžeme vypořádat?

Myslím, že všechny zdravé děti přirozeně tíhnou ke hře, tj. k zkoumání něčeho a tvoření něčeho. Různé děti mají různou povahu, lákají je různé věci. Překážkou může být naprosto nekompatibilní rodič. Například silně introvertní maminka potřebuje ticho a klid – a dítě touží s ní donekonečna rozvíjet fantazie o ponících. Nebo tatínek pacifista zakazuje synovi válečnou hru. Nebo je dítě pohybově akční, hlučné – a nezapadá to do potřeb rodiny.

Někdy může pomoci si více zjistit o úloze hry ve vývoji dítěte (osobně mi v tomto pomohlo montessori, můžete kouknout třeba na web pro rodiče Montessori praxe) a o různých povahách dětí (web Teorie typů). Pokud je nesoulad mezi herními potřebami dítěte a rodiče veliký, hledala bych někoho, kdo může dítě např. „pořádně venčit” místo rodiče. Jak bude dítě starší, zlepší se to, jak zapadne mezi vrstevníky.

A teď podobná otázka, ale o rodičích: „Neumím si hrát, nejde mi to… ” Co s tím?

Věřím, že (nějakou) hravost má v sobě každý zdravý člověk. Ale lidi mají různou povahu a tak je uspokojují různé hry. Někdo nejraději čte wikipedii, někdo leze na horostěnu… „Nejde mi si hrát” bych typicky chápala jako „jsem příliš vyčerpaná na to asistovat dítěti u jeho hry” nebo „jsme s dítkem tak odlišní, že ty jeho vláčky mě totálně nebaví”. Pokud je to takhle, snažila bych se najít nějaké win-win řešení (dá se najmout dívka od sousedů, která si ráda zahraje?). Děti totiž nejsou blbé – jsou zpravidla velmi citlivé na to, když matka sice něco dělá, ale je z toho otrávená. Celkový benefit pak může být sporný.

Klíčové mi připadá, zda dítě je „v pohodě”, jenom se nudí a shání parťáka do hry. To lze řešit různě. Pokud je dítě ale dlouhodobě rozhozené, vzteklé, plačtivé, špatně se s ním spolupracuje – tam je metodou první volby dělat s ním tzv. herní rande. Vyčlenit si čas, uvařit si kávu, a opravdu tam s plnou pozorností být jen pro to (JEDNO) dítě, hrát si s ním tak, jak ono chce. Být tam pro něj. Užívat si okamžiky nadšení z existence vašeho skvělého dítěte.

Opakovat to často a vidět zlepšený vztah a zlepšenou pohodu dítěte. To „nebaví mě to” se dá překonat tím, že si člověk řekne, že herní rande je něco jako cvičit Vojtovku nebo logopedii (míněno – kdyby to předepsal lékař, prostě bychom to dělali v naději na zlepšení). Zpravidla když rodič nějakou dobu vydrží a vidí pozitivní výsledky, jde to pak už lépe. Víc se o tom dá najít v knížce Hry šťastného dětství.

Jaká je role rodičů v podpoře a povzbuzování dětské hry?

Homo sapiens je velice univerzální živočich. Děti se rodí do různého prostředí a do různých kultur. Někde se děti rychle naučí řídit kanoi na divoké řece, jinde se rychle naučí programovat. Naše česká kultura je docela volná, každý si žije víceméně jak chce. Proto si myslím, že v tom raném dětství je zásadní, čím rodiče chtějí dítě obklopovat. Já jsem postupovala tak, že jsem nabízela všechno možné a oč syn projevoval zájem, to jsem podpořila.

Jaký je význam hry pro rozvoj dětského mozku?

Bavilo mě číst články Petera Gray, který je velký obhájce dětské hry, svobodného prostředí, sebeřízení. Najdete je třeba na Psychology Today, mrkněte na to, vysvětluje to moc hezky. Obecně se myslí, že dětská hra je nenahraditelná.

Skvělá kniha v češtině je taky Svobodná hra od manželů Danišových.

Jak může hra pomoci dětem v učení?

Lépe se učíme, pokud jsme ve stavu tzv. Flow – uvolněného ponoření do něčeho, co nás zajímá a je akorát tak náročné. Což je typický stav u dobré hry. Je to velice uspokojující stav – je odměnou sám o sobě. Dítě si hraje/učí se a těší ho to. Maria Montessori flow říkala „polarizovaná pozornost” a snažila se malým dětem vyladit prostředí a nabídku aktivit tak, aby byly právě akorát tak náročné a dávaly smysl (vedly k výsledku). U školních dětí můžou být na flow fajn kvalitní videohry.

Jak mohou učitelé a výchovní pracovníci integrovat hru do vzdělávacího procesu a jak může hra pomoci dětem při vzdělávání?

 Po kapkách vznikají školy, které se snaží toto téma prozkoumávat. Chce to zásadní obrat v přemýšlení o vzdělávání. Totiž, dřív platilo, že učitel něco věděl a měl to dětem předat. Teď skoro všechno děti mohou zjistit samy na netu. Svět se ohromně rychle mění a nevíme, co budou přesně potřebovat. Ale má se za to, že asi „spolupracovat” a „řešit problémy”. Na což se dá hrou dobře připravovat: dítě si volí nějaký „problém” a zkouší ho vyřešit, třeba i ve skupině. Je do toho ponořené, baví ho to, vnímá to víc jako hru než jako „učení se”, protože si zvolilo svůj cíl a styl řešení. Učí se životem. Může jít o to postavit ultimátní stavbu z lega nebo domek pro křečky nebo naprogramovat videohru nebo udělat výstavu optických iluzí... tím se dítě rozvíjí lépe než násobilkou a větnou stavbou.

Dát dítě do takové alternativní školy chce od rodičů důvěru, že je to správná cesta. V běžném školství učitelé na toto moc prostoru nemají – protože poptávka rodičů je především natrénovat děti na přijímačky.

Jaký je význam hry v digitální době a jak můžeme zajistit, aby děti hrály i trávily čas venku?

Představuji si to tak, že si rodič musí toto stanovit jako prioritu. Důsledně „chodit ven”, třeba jít po cestě ze školky přes park, i když to trvá dlouho. Podnikat sobotní výlety za každého počasí. Užívat si pobyt venku. Dát dítě do lesní školky, školy. Protože od dob našeho mládí se změnily dvě věci. Zaprvé, enormně zhoustl dopravní provoz. Děti už ve městech neběhají po okolí, protože je to risk. Zadruhé, objevilo se hodně „junk food” zábavy – mnoho TV kanálů, mnoho (nekvalitních) her na mobil zdarma… pro vyčerpané rodiče je jednodušší nechat dítě zapadené u obrazovky, než se pracně vypravovat kamsi ven.

Tím ale nechci říct, že digitální svět je v principu špatný – u nás doma například kvalitní videohry, technologie a služby jedeme hodně. Syn si třeba kreslí obrázky s umělou inteligencí do kartičkových her, které vyrábí. Je ale fajn zprostředkovávat dětem i v tomto kvalitu. 

K těm videohrám… Jako rodič se bojím, že by videohry nahradily tu klasickou hru a že dětem nedají, co potřebuji. Jak to vidíš ty? A co znamená kvalitní videohra?

Moje metafora pro digitální svět: je to nebezpečný, ale místy i výživný prales, jehož důležitost v našich životech bude obecně stoupat… Můžeš to dělat tak, že zavřeš dítě za hradby vesnice. Ochráníš ho před pralesem. V patnácti ale (skoro určitě) odejde a bude prales prozkoumávat na vlastní pěst a ty už v tom nebudeš hrát roli. To je pro mě osobně dost těžká představa. Takže preferuju to dělat tak, že s dítětem od mala vstupuju do pralesa společně, ukazuju mu věci, jak vyvstávají různé situace, vysvětlujeme si co a jak. Dokud ho zajímá můj názor.

V našem případě videohry klasickou hru a pobyt venku nevytlačily. Obecně si dovedu představit, že těžké je to v rodině, kde (školní) dítě si neužívá svůj život. Například chodí do školy, kde ho to seriózně štve. Pak únik do digitálu a nezájem o cokoliv jiného může být strategie, kterou sice chápu, ale je nezdravá. Pokud si dítě obecně svůj život užívá, není pravděpodobné, že se to nějak zvrtne (např. že by jedlo jen sladkosti, nebo hrálo jen videohry, nebo terorizovalo ostatní děti..)

Nějaké tipy kolem kvalitních videoher dáváme na web hry.amentum.cz, můžeš omrknout.

Může hra posílit rodinné vztahy?

Určitě. Kromě těch zmíněných „terapeutických” her podle Alethy Solter, mě napadá jednoduchá cesta jak si hrát jako rodina: vychází čím dál víc deskových her v žánru „kooperativní” nebo „kolektivní” – všichni hráči společně hrají proti hře. To se dobře osvědčuje, rodina tak spolu může prožít malé dobrodružství, aniž by vznikl konflikt. Malé děti totiž těžko zvládají soutěživé hry (je pro ně náročné prohrát). Rodiče malých dětí soutěživé hry taky nebaví, protože je jim trapné nad dítětem drtivě vyhrávat, ale zároveň hrát schválně špatně jim taky nepřijde jako řešení. Pokud toto zažíváte, mrkněte na některém deskovkovém portálu na kooperativní hry, může zaujmout.

A na závěr: prozradíš nám nějaké konkrétní příklady z vaší domácnosti? Jak jsi třeba něco řešila s pomocí hry ve výchově syna? 

Pokud by někdo rád vyzkoušel terapeutickou hru, navrhuju začít „shazování rodiče na postel”. Sedněte si na postel a vyzvěte dítě: vŽe ti nepůjde mě shodit na postel?” Když to dítě zkusí, legračně se braňte, volejte „Co se to děje?? Něco mě shazuje??” a po nějaké době „boje” se nechte přemoci a zhrouťte se na postel. Je to ta pro rodiče fyzicky nejméně náročná varianta mocenské hry, na kterou jsem přišla.

Jak poznáte, že to funguje? Dítě se směje a chce hru opakovat. „Vítězství nad (zpravidla silnějším) rodičem” mu dodává pocit síly a léčí jeho bezmoc. Hraním podobných divadýlek zlepšujete vztah mezi vámi a ladíte dítě, aby s vámi mohlo ochotněji spolupracovat, když od něj potřebujete, aby udělalo to či ono. Pokud chcete o těchto hrách vědět víc, doporučuju projít web Léčivé hraní, je tam hodně ukázek a příkladů. Ať se daří!

Rozhovor s Mirkou vedla Milena Toman.