Ach ty situace, kdy si jako rodič saháte na dno. Má-li teď vaše dítě období, kdy je agrese a hněv na denním pořádku, můžeme vám kromě virtuálního obejmutí poslat i “life-hack”, kterým jsme si jako rodiče pomáhali my. I na agresi a hněv se dá jít hezky “od lesa”, stačí se i v těch nejnáročnějších chvílích donutit k… hraní.
To, že 1) hra snižuje stres, 2) pomáhá s problematickým chováním a 3) je to doslova “posilovna” vzájemného pouta mezi rodičem a dítětem, se už dávno ví. Když se ale váš uzlíček nervů právě válí na chodníku a odmítá COKOLIV kromě auta, které si vytipoval ve výloze hračkářství… pak se spíš místo hry orientuje člověk na obyčejné přežití. No a když k tomu přičteme pohledy kolemjdoucích, pak je to už dokonalý atentát na rodičovské sebevědomí.
Ventilovat, ventilovat, ventilovat
Takže první, co mi pomohlo v “tom blbým období”, bylo detekování podnětů, které emoční meltdowny vyvolávaly. Když opominu fakt, že hněv a agrese bývá často důsledkem nějakého traumatu (což si troufnu říct nebyl náš případ), pak to byly jednoduše věci, které se v dětech přes den “nahromadily” - ve většině případů se jednalo o “obyčejnou” přehlcenost tím, co přes den zažily. A tak jsem začala hledat způsoby, jak jim pomoci tu nahromaděnou energii vyventilovat jinak, než mlácením pěstiček do chodníku v centru Prahy.
Maminko, zlobím se a jdu na tebe házet polštář
Hrou, která zafungovala spolehlivě, byla polštářová bitva, v níž jsme jako s Viktorem pravidelně ztrapňovali - když na nás letěl polštář, dramaticky jsme padali na zem a předstírali zranění. Polštář je i pro ostatní rodiče taková univerzální pomůcka, která je předmětem dohody: jsi naštvaný, můžeš jít bušit do polštáře, popřípadě ho po mě hoď a rozjedeme to spolu.
Symbolická hra na téma, které je rozhněvalo
Na zpracování tak silných emocí jako je hněv a agrese, pomáhá i symbolická hra, během níž si s dětmi přehrajete, co se stalo. Po této hře ale samozřejmě saháte jen v případě, kdy víte, co záchvat spustilo. Například můžete vzít panenku, u které budete přehnaným hláskem řvát a vztekat se, protože nedostala “lentilky”. No a tady už hodně záleží na vaší fantazii. Chcete-li například sdělit: “nekoupila jsem ti je, protože mám strach o tvé zoubky,” můžete si vzít na pomoc další panenku, která bude zubní vílou. Ta první panence vysvětlí, že v pohádkové je sbírka zoubků, a že děti, které jedí hodně lentilek, o zoubky brzo přicházejí. A proto jim je rodiče veeelmi často zakazují.
Neřízená hra často odtajní, co děti trápí
Při neřízené hře, kterou psychologové rodičům opakovaně doporučují jako “domácí terapeutický prostředek”, jsme dětem první nachystali prostředí, a pak jsme se nechali vést. Není to nic složitého: dítě se vzteká a vy se vydáte připravit herničku. Vytáhněte kostky, houpačky, panenky, polštáře, zvířecí figurky a další věci, které máte k hraní k dispozici (ovšem všeho s mírou, abyste je ještě více nezahltili). Dítě zpozorní a vy si začínáte nahlas hrát, například se zvířátkem: Vezmete do ruky lva a začnete mluvit “lvím” hlasem. “I já občas umím pořádně zařvat a musím přiznat, že mi je pak o hodně líp. Zařvu si a pak už si můžu v klidu hrát se svoji maminkou, to mě moc baví.” Na začátku si ho zkrátka musíte lapit a pak už dítě necháte, aby si o hře rozhodovalo samo.
P.S. O hraní na houpačce bychom mohli napsat zvláštní článek a taky, že to uděláme! Prozatím jen prozradíme, že houpání k regulaci silných emocí velmi pomáhá, a tak zkuste nějakou tu hru přesunout i na Spectru a do Měkoučka, ty vzteklounům prospívají.